Abychom si mohli od jiného člověka nebo třeba firmy něco pořídit, musíme za to samo sebou také zaplatit. Ten, kdo nám to poskytuje, za svou nabídku očekává určité množství peněz.
Kdybychom dali za to, co si kupujeme, dodavateli více, určitě by se nezlobil a takové peníze by přijal. Ale kdybychom mu dali méně, než tento žádá, zřejmě bychom u něj nepochodili. A proč je tomu tak? Logicky proto, že peníze představují určitou hodnotu. A ten, kdo je přijímá, jich chce aspoň tolik, aby jimi pokryl náklady související s tím, co nám poskytuje, a aby si za ně také mohl dovolit to, oč jde pro změnu jemu.
Takže se platí tolik, aby byli prodávající spokojeni. A pochopitelně se neplatí vždycky stejně. Když u nás někdo platí našimi korunami, je po něm požadována daleko vyšší suma než po těch, kdo našemu prodejci platí eury či dolary, případně jinou tímto akceptovanou měnou. A to proto, že se za různými penězi neskrývá vždy stejná hodnota.
Euro či dolar jsou prostě vždy víc než naše koruna. A naopak dejme tomu japonských jenů zaplatíme za totéž zboží víc než korun. Protože je to na trhu tak nastaveno, že je hodnota různých peněz v různých částech světa různá. A není tak u nich důležitý jen jejich nominál, ale i druh měny.
A protože je nemyslitelné, aby se v každé zemi platilo všemi existujícími měnami bez rozdílu, stanovuje se vzájemný kurs jednotlivých měn, ve kterém se tyto směňují jedna za druhou. A to tak, aby byl jejich poměr na trhu vyrovnaný, aby někomu určitá měna nescházela a jiný jí naopak neměl tolik, že by nevěděl, co s ní.
A kvůli tomu máme banky a směnárny. Případně jsme kvůli tomu měli třeba i ony socialistické veksláky. Aby si mohl člověk s některou měnou nakoupit i tam, kde je běžně používána měna jiná.
A co je hlavní? Aby peníze svou nezpochybnitelnou hodnotu měly. Protože peníze, jejichž hodnota je nulová nebo sporná, nám nikdo nevymění ani nepřijme.
