Už odedávna, aspoň kam až moje paměť sahá, si u nás stěžujeme na to, jak špatně se nám vede. Stalo se to u nás už pomalu folklórem, a začne-li někdo před lidmi tvrdit, že se má se svými příjmy dobře, je považován za tak jaksi divného, nenormálního.
Původ pro takové věčné remcání našinců sahá zřejmě do časů socialismu, kdy to skutečně nebylo nijak valné. Všichni tu měli tabulkové platy, jež byly poměrně rovnostářské, a navzdory tomu, že nám tehdejší mocní tvrdili, jak se máme stále lépe a jak spějeme k zářným zítřkům, viděli lidé nepoměr mezi takovými slovy a činy. A protože tu bylo nejedno zboží nedostatkové a nejedno předražené, to aby se z takových přemrštěných cen ‚luxusního‘ zboží dalo dotovat to, co lidem zacpalo ústa, tedy v první řadě potraviny, bylo běžné nadávání na poměry, jež se dotýkalo i finančních možností našinců.
Prostě jsme si tehdy v dobách nedostatku záviděli pomalu i onen pověstný nos mezi očima, a kdo by si tehdy nestěžoval, toho by ostatní ‚sežrali zaživa‘. A to, čemu jsme se naučili za dlouhá léta zmíněné totality, se jen velice těžko odnaučuje.
A tak si stěžujeme na své nedostatečné nebo domněle nedostatečné příjmy i dnes. Nadáváme, jak jsme na tom špatně, jak se z našich výdělků nedá žít, jak jsme vykořisťováni a bráni na hůl. Je to přece tak běžné!
Běžné, ale přinejmenším v mnoha případech naprosto neopodstatněné. Protože se sice leckdo v naší společnosti skutečně může považovat za chudáka, ale nejednou o žádnou chudobu nejde. Nejednou jsme si pouze vsugerovali, že se máme špatně, případně máme přemrštěné představy o tom, co od života očekáváme, a je logické, že nikdo nemůže mít všechno.
A tak by zřejmě stálo za to se nad sebou zamyslet. A přestat láteřit. Protože na tom určitě špatně nejsme. A jestli se někdo cítí ‚jako žebrák‘, co kdyby se poohlédnul po nějakém přivýdělku, případně lépe honorované práci?
Ale to ne. Nadávat na poměry je totiž snazší než na nich něco měnit.
