Ať my lidé pomyslíme na cokoliv, co by se nám mohlo hypoteticky k něčemu hodit, obvykle skončíme u zjištění, že to můžeme mít, ovšem pouze za předpokladu, že si to od někoho koupíme. A že si to samozřejmě koupíme výlučně tehdy, když na to seženeme požadované peníze, které chce dostat ten, kdo nám to může a chce nabídnout.
Peníze tedy ovládly náš svět. Protože ti, kdo je mají, mohou pomalu všechno, co si jenom usmyslí, a jsou tím pádem ve výhodě ve srovnání s těmi, kdo musí někdy hledat alternativní řešení k tomu, za co už zaplatit nemohou, protože na to nemají.
A to, že je někdy peněz míň, než kolika by jich bylo potřeba, je docela běžná věc. To potká aspoň někdy v životě snad kohokoliv z nás. Protože nikdy nevyděláváme tak velké peníze a nikdy nemáme ani tak značné úspory, aby bylo možné bezpečně konstatovat, že teď už nám to navždy na všechno stačí.
A tak pracujeme za dohodnutou mzdu a doufáme, že z ní vyžijeme. Nebo soukromě podnikáme za nejisté peníze, doufaje ve stejný dostatek. A také si v rámci možností často zkoušíme něco i našetřit, což ale v mnoha případech i navzdory podobné touze nejde. Protože není-li z čeho šetřit, zkrátka se nenašetří.
A když si našetříme? Pak bychom měli takto na jindy odložené peníze zhodnocovat. Nenechávat je ležet ladem a raději je investovat do něčeho, co by mělo svým úročením předčit inflaci. Což je ale v dnešní době skoro nemožné. Protože investovat je do čeho, ale úroky odpovídající růstu cen nám nejsou nabízeny často ani u hodně riskantních investic. O jiných vkladech ani nemluvě. A tak nás vesměs okrádá inflace.
S čímž ale sotva něco naděláme. Protože taková už je naše doba. Doba, kdy doplácíme jak na stávající globální problémy, tak i na náš dřívější život nad poměry. Který jsme tehdy žili a teď musíme zaplatit vystavený účet. Pochopitelně penězi.