Jak všichni víme, peníze se vydělávají a utrácejí. Tak to chodí odedávna a dokud tu tyto budou, nebude tomu zřejmě jinak. Protože kdyby se peníze neposkytovaly za práci, ztratili by lidé motivaci dělat něco pro ty druhé, a kdyby se nedaly utrácet, nebyl by o ně zájem a ztratily by tak smysl své existence.
Ovšem peníze nejsou – když se nad tím pořádně zamyslíme – vlastně nijak cenné. Je to jenom prostředek, který má veškerou hodnotu spočívající v důvěře v ně. A kdo ví, zda by jim lidé důvěřovali tak, jak tomu je, kdyby věděli, co je za těmito. Nebo kdyby si to připouštěli.
Vezměme si třeba jenom to, že jsou tyto provozovány státy. A pokud se podíváme, jak si ekonomicky počínají české vlády, jak dělají dluhy, zakazují nejedno podnikání, odírají skutečně vydělávající lidi a živí ve snaze získat hlasy i kdejaké příživníky a podobně, není to asi zrovna záruka jistot, že?
Nebo si vezměte počínání centrálních bank, jež měnu spravují. Už dávno nejsou peníze kryté nějakým reálným jměním, dávno už se tyto jenom tisknou a direktivně se manipuluje s jejich (údajnou) hodnotou.
Nebo si vezměte to, jak se zdaňují příjmy lidí. Kolik z nás skutečně ví, kolik si vydělává a kolik dává takzvaně na oltář vlasti? Je to natolik komplikovaná a co chvíli se měnící záležitost, že se v tom ani prase ani génius nevyzná. Stejně jako v tom, jak se peníze z daní následně vynakládají.
Nebo si vezměte cenotvorbu. Mělo by teoreticky platit, že by nabídka měla odpovídat poptávce, ale kolik cen všeho možného je fakticky regulováno dodatečnými odvody nebo naopak dotacemi, subvencemi, úředně stanovenými limity a podobně! Takže je vlastně hodnota peněz v našich očích zkreslována.
A tak máme a používáme peníze, utrácíme je, vyděláváme i spoříme. A to všechno činíme vlastně jenom kvůli iluzorní naději v to, že si peníze svoji údajnou hodnotu udrží. A naděje umírá jak známo poslední. Spolu s penězi.
