Když přijde mezi našinci řeč na peníze, je zpravidla slyšet ne zrovna lichotivé názory. Ať už je na tom člověk jakkoliv, obvykle si najde nějaký důvod, proč si na své ekonomické možnosti stěžovat, tradičně nebýváme spokojeni. A ono se vlastně ani nenosí, aby někdo před ostatními tvrdil, že se mu vede skvěle, protože tím by dotyčný vzbudil nejspíše jen nevoli těch naslouchajících.
Zkrátka je zvykem, že na své finanční poměry nadáváme. Ale máme k tomu reálný důvod? Zamyslíme-li se nad tím, zjistíme, že vlastně ne. Jistě, nemusíme být ze svých příjmů právě odvázaní, ale stěžovat si nemáme nárok. Protože jaká je realita?
Ten, kdo si vydělá dost, pochopitelně nemá důvod k nespokojenosti.
A ti, kdo si dost nevydělají, případně ti, kdo si nevydělávají vůbec nic?
Ti posledně zmínění tu jsou sice bez peněz získaných vlastními silami, jenže ani oni nejsou bez prostředků. Mohou pobírat starobní, invalidní, sirotčí, vdovské a kdo ví jaké ještě důchody, mohou dostávat podporu v nezaměstnanosti, dávky existenčního minima, mateřskou, přídavky na děti, příspěvky a doplatky na bydlení, mimořádnou okamžitou pomoc v nouzi, dávky pěstounské péče, příspěvky na školní pomůcky, porodné, pohřebné, nemocenskou či ošetřovné. A protože nejsem tím, kdo by tuto podporu využíval, nevylučuji, že jsem ještě leccos opomenul, že mi unikl některý ze způsobů, jimiž jsou v této zemi podporováni lidé, kteří si nevydělávají tolik, kolik je považováno za důstojné příjmy člověka z našich končin.
Jistě, nejspíše se shodneme na tom, že se u podobných dávek stát zrovna nepředá, že za ně nelze vést rajský život, ale přesto jsou to peníze, za něž lze existovat. Každý má tedy nějaké své příjmy, a to i ten, kdo za ně zbytku společnosti nic nenabízí, kdo žije na náklady lidí pracujících.
A tak si vlastně nemáme důvod stěžovat. Protože víte vy vůbec, kolika lidem na světě by připadl život na takovéto úrovni, jakou máme my, učiněným rájem? Kteří nám mohou upřímně závidět?
