Jak všichni víme, mívá stát peníze, a to navzdory tomu, že nepracuje. Pracují jenom jeho lidé, z jejichž příjmů tento žije, a je tak vlastně, jak by se také dalo říci, tou největší sockou, jakou každý národ světa má.
Státy prostě vyvíjejí určité aktivity, ale vydělávají si jenom jedněmi z nich – výběrem daní a jiných odvodů. Kdokoliv z jejich občanů nějak přijde k penězům, musí počítat s tím, že ho stát náležitě zkasíruje. A to dokonce ne podle vzájemné dohody, ale podle uvážení státu samotného.
Vyděláme si peníze a bác – je tu daň z příjmu, je tu sociální pojištění, zdravotní pojištění, DPH a kdo ví, jak se všechny ty odvody nazývají. Dostaneme nějaký finanční příspěvek, máme zisk ze svého soukromého podnikání, dostaneme úroky ze vkladů a podobně, a rázem je tu stát, který se chce dělit. Aby měl z čeho žít.
Stát tedy své lidi ždíme, a to bez ohledu na to, zda jsou těmto jeho služby potřebné nebo ne. Vybere, kolik je libo, a použije to tak, jak se na tom momentálně panující politici shodnou. A lidé s tím nic nenadělají, protože i kdyby zvolili vládu jinou, nepolepší si, nezmění tuto situaci nějak zásadně k lepšímu.
Jenže zatímco si prostý lid často stěžuje na přemrštěné požadavky státu, co se zdanění týká, stát si nepochvaluje, protože velice často nemá nikdy dost. Což je pro naši zemi charakteristické už dlouhou řadu let.
A když pak chce stát víc peněz, než kolik jich z lidí dostane, když už se nedá s daněmi přitvrdit? Pak se to taky lehce zvládne. Stát se přece může zadlužit. Natiskne státní dluhopisy, prodá je těm, kdo o ně mají zájem, a peněz je dost. Než se začne zase s jejich splácením. Takový stát má totiž tu výhodu, že je pro poskytovatele půjček jakéhokoliv druhu jistější institucí než kdokoliv jiný. Stát před věřiteli neuteče, ten se nemůže zapírat, a tak jistě to půjčené vrátí. Klidně i za cenu toho, že si na splácení zase půjčí. Což je státu jedno. Protože za ten to zaplatí obyčejní lidé. A co je vrchnosti do nich?
