O tom, jak jsme žili v prvním čtvrtletí letošního roku, se sotva někdo z nás bude zmiňovat v superlativech. Onu situaci si nelze pochvalovat, protože kdo by byl nadšený z toho, že jsme často seděli zavření doma a nesměli dělat pomalu nic, že? A protože jsme byli my i nejeden sektor ekonomiky takto zavření, je nasnadě, že se naší zemi nevedlo ekonomicky tak, jak se jí jinak mohlo vést.
Podle Českého statistického úřadu klesla naše ekonomika v prvním čtvrtletí v meziročním srovnání o 2,4 procenta, což je zpřesněný údaj, jenž původně hovořil o 2,1 procenta. A byť šlo o nejmírnější pokles za poslední čtyři čtvrtletí, není zjevně nad čím jásat.
O zmíněný pokles se zasloužily propad spotřeby domácností, hrubá tvorba fixního kapitálu a zahraniční obchod, což kompenzovala spotřeba vlády a tvorba zásob.
V souvislosti s tím logicky klesly průměrné měsíční příjmy ze zaměstnání reálně o 3,8 procenta a meziročně o 1,7 procenta, na 36212 korun, na čemž se nemohly nepodepsat zastavení výroby a uzavření různých provozoven kvůli pandemii.
Příjmy domácností však o tři a půl procenta vzrostly a jejich spotřeba o zhruba stejné procento klesla, a to především kvůli nemožnosti utrácet v uzavřených provozovnách, což vedlo i k nadprůměrnému růstu úspor těchto domácností.
Nefinančním podnikům v téže době vzrostly zisky, a to díky přijatým dotacím a poklesu mzdových nákladů, míra investic u nich ale naopak poklesla.
Ale to už je historie. A nyní se předpokládá výraznější oživení ekonomiky v souvislosti s rychlým zrušením mnoha omezení. Předpokládá se rychlý nárůst spotřeby domácností, jenž byl v prvním čtvrtletí nemožný.
Prostě byla a je situace taková, jakou nám ji naši mocní umožnili mít. V něčem dobrá a v něčem právě naopak. A co s tím naděláme? Nic. Musíme to prostě nějak zvládnout. Nic jiného se s tím totiž dělat nedá.
