Lidé, kteří nebyli delší dobu v obchodech, dnes nejednou pomalu upadají do mdlob, když vidí, kam se od jejich poslední návštěvy dokázaly vyšplhat ceny. A ani ti, kteří jsou průběžně svědky zdražování, nejednou nestačí valit oči, jak je všechno pořád dražší a dražší. Máme tu prostě už dlouho nevídanou inflaci, kvůli které musíme lovit stále hlouběji ve svých peněženkách. Až třeba sáhneme na jejich úplné dno.
Je logické, že čím je člověk chudší, tím hůře na něho tato skutečnost doléhá. Kdo má málo peněz, ten ještě donedávna mohl svou situaci nějak horko těžko zvládat, jenže dnes už ji nezvládne. A není tak nic divného na tom, že nový rok přinesl i zvýšení minimální mzdy. Protože i pracovat by se mělo za aspoň trochu důstojných podmínek.
Jenže dá se tu o nějaké důstojnosti mluvit? To samozřejmě záleží na úhlu pohledu, jenže fakta zůstávají vždy fakty. A skutečností je, že ani nová minimální mzda ve výši 16200 korun není žádné terno.
Minimální mzda tedy sice vzrostla, ale ne na osmnáct tisíc, jak chtěly původně odbory a ministerstvo práce a sociálních věcí. Nárůst tu činí pouhou tisícikorunu, a jakkoliv je každá tisícovka dobrá, přesto jedna jediná nic moc nezlepší. A můžeme si jenom domýšlet, jak to asi ovlivní životy oněch asi 139000 lidí, kteří jsou k ní odsouzeni, kteří za ni prostě musí pracovat. A kteří tak jsou na tom o čtyři stovky hůře než obdobně nejchudší Poláci, kteří nemají ani na nejchudší Slováky, ba kteří jsou s touto výplatou až pod hranicí příjmové chudoby.
Ovšem co naděláme? Firmy se teprve vzpamatovávají z omezení souvisejících s koronavirovou pandemií, mají problémy a víc by si prostě dovolit nemohly.
A tak máme docela nezáviděníhodnou minimální mzdu a o nic moc navýšenou na minimální mzdě závislou mzdu zaručenou, jež v závislosti na odbornosti, složitosti a odpovědnosti dosahuje až 32400 korun. A nezbývá než s tím nějak vyžít. Nebo si najít něco výnosnějšího.
