Pokud je v naší zemi některý z povinných poplatků z mého úhlu pohledu notně pofiderní, tedy sporný a pochybný, o férovosti ani nemluvě, je to poplatek zvaný koncesionářský. Tedy poplatek, jenž se u nás vesměs vztahuje k používání televize nebo rozhlasu.
Jak se oficiálně praví, jde o poplatek placený za přijímač s cílem plně nebo částečně financovat veřejnoprávní televizní a/nebo rozhlasové vysílání. Tento se vybírá na základě toho, že někdo přijímá televizní či rozhlasový signál nebo vlastní přijímač, jenž dokáže takový signál využívat. Koncesionářský poplatek pak má oficiálně zajistit nezávislost zmíněných médií na státním rozpočtu, tedy na vůli vládnoucích politiků.
Některé evropské veřejnoprávní televizní a rozhlasové společnosti jsou financovány toliko z koncesionářských poplatků, jiné z těchto a zároveň z reklam, a jiné z koncesionářských poplatků, reklam a dotací od státu.
U nás je pak zákonem o rozhlasových a televizních poplatcích stanoveno, že fyzická osoba musí platit měsíční paušál i za pouhou možnost příjmu dotyčného televizního a rozhlasového vysílání (každá fyzická osoba platí tento poplatek pouze jednou, i tehdy, využívá-li více objektů), zatímco podnikatelé platí koncesionářské poplatky za každý přístroj, který používají ke svému podnikání. A takový koncesionářský poplatek musí hradit i podnájemníci, využívající televizor nebo rádio.
Zproštěni této povinnosti jsou jenom lidé oboustranně hluší, nevidomí, mající příjmy nižší než 2,15násobek životního minima, cizinci bez povolení k trvalému nebo dlouhodobému pobytu, školy či ti, kdo nevlastní příslušný přijímač. Což by se mohlo zdát být férové. Jenže není.
Protože jsou tak povinni platit i ti, kdo veřejnoprávní média nesledují, nemají o jejich programy zájem. I když tito nikdy na Českou televizi nebo Český rozhlas nepřepnou, i když jim těmito veřejnoprávními médii není poskytnuta zhola žádná služba, musí financovat jejich provoz a rozvoj, zatímco sledují komerční televize, jež si na sebe musí vydělat samy a z koncesionářských poplatků neuvidí ani korunu. A platit musí i ti, kdo televizor či rozhlas vůbec nemají a nepoužívají, třeba proto, že mají počítač či jiné zařízení, které jim slouží k jiným účelům, ale mohlo by být k přijímání televizního signálu potenciálně použito též. Protože kdyby někdo neplatil a přišlo se na to, musel by nejen uhradit to, co neuhradil, ale přihodit i pěti- či desetitisícovou přirážku.
