Mají-li lidé rozum a dostatečné příjmy, obvykle si spoří. Odkládají si nějaké ty peníze, jež momentálně nepotřebují utratit, na později, kdy by mohla potřeba nějakých těch peněz navíc nastat, a dlužno podotknout, že dobře dělají. Protože jeden nikdy neví, co mu život ještě přinese a jaké překážky mu postaví do cesty. A štěstí přeje připraveným.
Ale co se má dělat s takovými přebývajícími penězi do doby, než budou opět nějak využity? Na to už jednoznačná a univerzální odpověď neexistuje. To se liší případ od případu.
Ti, kdo budou tyto ušetřené peníze potřebovat už v nejbližší budoucnosti, se o tyto vlastně moc starat nemusí. Stačí je prostě uložit někam, kde je člověku nikdo nesebere, a pak po nich sáhnout, jakmile jich bude zapotřebí.
Ti, kdo naopak vědí nebo předpokládají, že ušetřené peníze mohou postrádat dostatečně dlouho, by se určitě měli postarat o to, aby je co nejvýhodněji investovali a tím je v maximální možné míře ochránili před negativním působením inflace. Někdo by měl vsadit na nějaké konzervativní investice, které sice zase až tak moc nevynášejí, ale současně nejsou ani zbytečně rizikové, někdo spíše upřednostní vidinu vysokého zisku, byť spojenou s větším rizikem možné ztráty.
A pro ty ostatní, kteří jsou někde mezi těmito protipóly, jsou tu třeba spořicí účty. Ty totiž současně přinášejí lepší úročení, než jaké nabízejí běžné účty či vkladní knížky, ovšem zároveň jsou ze zákona až do výše v přepočtu sta tisíc eur pojištěné a nehrozí tak, že by se vkladatelovy peníze rozplynuly v nenávratnu.
A i zde si lze vybírat. Třeba mezi spořicími účty s výpovědní lhůtou nebo bez ní. Což ale není jediné kritérium, podle kterého si lze zvolit ten nejvhodnější spořicí účet. Nejednou se totiž k těmto účtům vážou i jiné podmínky, jako je třeba povinnost každoměsíčního placení k nim vydanou platební kartou, současné založení si i běžného účtu v téže finanční instituci a podobně. Což činí spořicí účty sice poměrně nezajímavými finančními produkty, jež ale přesto mohou přijít některým střadatelům vhod.
