Pokud se jedná o Českou národní banku, není tato až tak docela tím, co si mnozí z nás pod pojmem banka představují. Jistě, i ta operuje s finančními prostředky a tím, co s nimi souvisí, ale není tu pro nás lidi tím, čím jsou pro nás klasické komerční banky, případně jiné druhy finančních ústavů.
Úkolem České národní banky je totiž hlavně určování měnové politiky, starost o měnovou stabilitu, emise mincí a bankovek, řízení peněžního oběhu, platebního styku a zúčtování bank, devizový dohled a dohled nad celým bankovním sektorem, kapitálovým trhem, pojišťovnictvím, penzijním připojištěním, družstevními záložnami a institucemi elektronických peněz. To vše jsou právě úkoly této naší centrální banky.
To, že by měla být zmíněná národní banka zisková nebo by aspoň neměla prodělávat, však výše zmíněno není. A to proto, že to vlastně není její úlohou. Jak tato prostě konstatuje, má jiné úkoly a s prodělky, jež jsou u ní skutečně nemalé a jež dosáhly podle zatím předběžné informace v loňském roce nejvyšší úrovně od roku 2017, si nedělá těžkou hlavu. Co je to sem tam nějaká ta stovka miliard korun, že? Tím se není třeba vzrušovat. Dlouhodobě je prý přece centrální banka vždy zisková, a to, co prodělala, se tak prý zaplatí z imaginárních budoucích zisků.
A tak prý tato může dlouhodobě operovat i se ztrátou. Protože je peněz, z nichž získává úroky, vždycky více než těch, za které úroky platí. A ať se tak na jaře dozvíme po auditu jakýkoliv přesný výsledek o prodělečném hospodaření České národní banky, nemáme si z něj nic dělat. Protože ČNB zkrátka nemáme od toho, aby vydělávala. U té by prý mohl nastat jen jediný problém, a tím by byla nedůvěra trhu v její schopnost provádět její měnovou politiku. Což se ale v případě České národní banky neděje. Ta prý je důvěryhodná.
I když já osobně vážně nevím, jak může být důvěryhodná instituce, která se má starat o peníze nás všech, a přitom sama vězí v dluzích.
