Když se dnes někdo rozhodne, že nadělá dluhy, má k tomu dostatek příležitostí. Dnes už totiž není situace jako za totality, kdy byl člověk prakticky neustále pod kontrolou a kdy tu byl vesměs někdo, kdo včas přitáhnul opratě tomu, kdo to v jakémkoliv ohledu přeháněl. Dnes už je každý sám svého štěstí i neštěstí strůjcem, a když se tak rozhodne, že se zadluží, může tak činit, dokud mu je někdo ochoten půjčovat. A když taková ochota klesá, dá se lhát, kamuflovat, zkreslovat a nakonec se třeba někdo zmýlí a půjčí i tomu, komu by už půjčovat rozhodně neměl.
Ovšem dluhy mají tu neblahou vlastnost, že se musejí splácet. A to je pak problém. Člověk, který se zadlužil, pak může zjistit, že byl při braní si půjček přehnaným optimistou, případně ho může osud nenadále postavit do pozice, v níž už nelze zvládnout to, co bylo prve zvládnutelné. A jakmile jsou sejmuty růžové brýle, nelze to vidět nejednou jinak než černě.
A co má dělat dlužník ve chvílích, kdy ví, že už nebude schopen zvládnout své závazky, že už je to natolik nad jeho síly, že je veškeré snažení vlastně marné?
Nejnerozumnějším, ale bohužel hojným řešením je ono známé pomyslné vytloukání klínu klínem. Při něm se totiž člověk zpravidla jenom noří do problémů hlouběji a hlouběji, a čím déle to trvá, tím trnitější je možná cesta zpět do normálu. Protože je stále méně těch, kdo jsou ochotni se na tom podílet, a nakonec tak dochází na přímo lichvářské půjčky, jež bývají likvidační.
Daleko lepším řešením je pokusit se dohodnout s věřiteli nějaký zvladatelný splátkový kalendář. Nikdo u něj sice není tak úplně vítězem, ale nikdo tu aspoň nemusí být poraženým.
A když i to selže, může dojít i na osobní bankrot, jenž už vůbec není ničím příjemným. Ale řešení tu příjemné nebývá. Protože je tomu vlastně jako u drogové závislosti. Člověk si nejprve udělal neúměrně dobře a pak si musí prožít nevyhnutelné abstinenční příznaky.
Což je ale každopádně lepší než řešení nehledat. To by totiž vedlo přímo do horoucích pekel.
