Už nějakou dobu u nás v Česku lamentujeme nad neuvěřitelně rychle rostoucími cenami. Není na tom vůbec nic pozitivního, nic, co by nás snad mohlo nějak potěšit. A můžeme se tak nanejvýš utěšovat tím, že v tom nejsme sami. Že nejsme nešťastníci, na které to jako na jediné dolehlo, ale že to potkalo i ty ostatní. Pod nimiž mám v tomto případě další země Evropské unie.
I v Evropské unii prostě dochází k významnému zdražování. A můžeme se utěšovat aspoň tím, že naštěstí nežijeme v pobaltských zemích, tedy v Estonsku, Litvě nebo Lotyšsku, kde je situace vzhledem k jejich květnové inflaci ve výši 20,1 procenta, 18,5 procenta, respektive 16,8 procenta nejhorší z celé EU.
Inflace dosáhla v zemích Evropské unie v květnu letošního roku bezmála devíti procent, čímž byl překonán její dubnový historický rekord, a my jsme mezi všemi sledovanými státy získali se svými víc než patnácti procenty pověstnou bramborovou medaili za čtvrté místo.
V eurozóně pak bylo o něco lépe, tam se měna znehodnotila o ‚pouhých‘ 8,1 %, a to především v souvislosti s dražší energií a některými dalšími komoditami, jako jsou potraviny, tabák a alkohol, respektive dražšími službami.
A kde bylo v tomto ohledu nejlépe? Podle evropského statistického úřadu, tedy Eurostatu, ve Francii, na Maltě, ve Finsku, a především v Holandsku, kde inflace v květnu ve srovnání s tou dubnovou dokonce poklesla.
Takže se my Češi můžeme utěšovat tím, že v tom nejsme sami. Že strádají i další, a to i daleko vyspělejší země. Ovšem takové utěšování utěší skutečně jen málokoho. Protože fakt tu zůstává faktem. A tím je skutečnost, že si žijeme daleko hůř než v předchozích dobách. Musíme si utahovat opasky, tedy omezovat se, musíme hledat další zdroje příjmů, a musíme doufat, že nebude ještě hůř. Protože už teď jsou mnozí z nás v koncích. A kdyby měl takový trend jako doposud pokračovat, byli bychom zřejmě jednoho dne v nelichotivě znějící rozpolcené části těla. Určitě víte, co myslím, že?
