Pokud má vlastník automobilu povinné ručení, vyhověl sice liteře zákona, ale ještě to neznamená, že je takříkajíc za vodou. Protože když dojde k nějaké té nehodě, je z povinného ručení odškodněn každý z těch, kdo byli nehodou poškozeni, ovšem právě takto pojištěný majitel vozu nikoliv. Ten z povinného ručení nedostane ani korunu.
A proto je třeba uzavřít nejen povinné ručení, ale i havarijní pojištění. Jež myslí právě na majitele vozidla samotného. Toto pojištění již ze zákona povinné není, ovšem to vůbec neznamená, že by šlo o něco méně důležitého. Protože poškodí-li majiteli jeho vůz někdo, koho se nepodaří vypátrat, případně toto dozná újmy nějak jinak, z povinného ručení se to nezaplatí a majitel tak musí odstranění škody uhradit sám. Pokud, jak zmíněno, nemá i pojištění havarijní.
Výše plateb závisí u havarijního pojištění na více okolnostech. Svou roli tu sehrává i stáří vozidla, i jeho kubatura, i věk řidiče a podobně. A je logické, že cenu pojištění ovlivňuje i to, co všechno je do něj zahrnuto, tedy zda je vůz pojištěn třeba i pro případy jako krádež vozidla, vandalismus, poškození zvířetem, srážka se zvěří, zda se tu nabízí i asistenční služba, připojištění skel a podobně. A je tak třeba znát nejen cenu podobného pojištění, ale i to, co se z něj dá odškodnit a kde přijde člověk zkrátka.
Majitel vozu by tak měl promyslet vše do důsledků, neměl by se spokojit jen s něčím (klidně i podezřele) levným, měl by se dost možná i poradit s odborníkem. Aby sice neplatil více, než je třeba, ale ani málo s rizikem, že mu pojišťovna neproplatí vše, co se stane.
O takovém havarijním pojištění se pak traduje, že je na něj třeba nejvíce dbát v prvních letech provozu vozidla. Nový vůz je totiž nejdražší, a tudíž i škody a vyplácené pojistky mohou být nejvyšší. Daleko vyšší než třeba u někoho, kdo dodnes jezdí s ojetým Trabantem z minulého tisíciletí.
