Není už dávno žádným tajemstvím, že důchod není žádná pomyslná výhra v loterii. Čímž pochopitelně nemyslím, že by se důchodci vytahovali z osudí a že by byla pravděpodobnost získání nějaké té penze natolik mizivá, jako výhra ve Sportce nebo dokonce nějaký ten obří jackpot. Myslím tím, že ti, kdo odcházejí na odpočinek, dostávají od státu takové důchody, že musí jít o velice skromné a šťastné lidi, aby z toho dokázali vyžít.
S odchodem do důchodu padá našincům jejich životní úroveň, a to citelně. V průměru prý tímto krokem přicházíme o sedmnáct tisíc korun měsíčně, které jsme si doposud vydělávali, a momentálně se musíme spokojit už jen s pětačtyřiceti procenty své čisté mzdy. Což je třeba ve srovnání s rokem 1994 pokles z tehdejších 56 procent o jedenáct procent.
I když se v posledních letech penze zvyšovaly, a to dokonce nad rámec stanovený zákonem, i když populistické vlády přispívaly penzistům víc, než měly a než si mohly dovolit, je prostě skutečností, že tu není prakticky žádný extra důvod k optimismu. Ani po valorizaci v lednu 2022, po níž došlo ke zvýšení průměrného starobního důchodu o 805 korun, na 16280 korun. Což není ani u průměrných důchodců, o těch pod průměrem ani nemluvě, moc. A přesto je to ještě docela terno, protože bez reformy penzijního systému prý budou mít dnešní čtyřicátníci po odchodu na odpočinek jen kolem šesti tisíc měsíčně.
Je to prostě zlé a čím dál horší. Mimo jiné i proto, že dnes živí jednoho důchodce 2,2 plátce pojištění a toto číslo nejen klesalo, ale zřejmě i bude klesat.
Dobré je na tom prý jenom to, že si to lidé uvědomují a pětaosmdesát procent z nás si na důchod šetří nebo hodlá šetřit, méně uspokojivé je ale to, že si šetříme málo a pořád se ještě moc spoléháme na stát. A jak jsme se v posledních desetiletích mohli mnohokrát přesvědčit, na stát se moc spoléhat nedá a nevyplatí.
A tak si díky České správě sociálního zabezpečení můžeme s pomocí její kalkulačky výši svého důchodu spočítat. Ale co a kolikrát se pak ještě změní, to už nikdo nedokáže říci.
