Když měl někdo v minulosti dluhy, obvykle neslynul právě dobrou pověstí. A protože bylo renomé každého člověka důležité, dával od někoho takového kdekdo raději ruce pryč, nechtěl s ním mít nic společného, aby snad i na něm neulpěla nějaká ta špatná pověst.
Tehdy to prostě nebylo jako dnes. Dnes, kdy už je doba hodně odlišná od té tehdejší, a to třeba i v otázkách zadlužování se.
Když dnes někdo nadělá dluhy, obvykle se to nijak vážně nebere, aspoň pokud dotyčný zároveň takové závazky i náležitě splácí. A proto je těch, kdo někomu dluží, habaděj. Lidé si dnes půjčují každou chvíli, a to klidně na cokoliv, co člověka jenom napadne.
A půjčují si dokonce nejenom lidé, ale i státy. Ten náš bohužel nevyjímaje. I České republika, jak je nám všem dobře známo, dluhy má. A to nikterak malé. A fakt, že to naše veřejnost toleruje, je vlastně možný jenom díky tomu, že si mnozí z našinců neuvědomují nebo nechtějí uvědomovat, že je takový státní dluh i jejich dluhem a budou to právě oni, kdo ho budou jednoho dne také splácet, pokud se jim nepodaří do té doby umřít nebo zmizet v nějaké jiné světové končině, kam už na ně nikdo nedosáhne.
Zahraniční dluh našeho státu roste už dlouhodobě a vystoupal už na celých 4,7 bilionu korun. Bilionu, nikoliv milionu – to aby nedošlo k mýlce.
Jen v letošním prvním čtvrtletí vyrostl náš zahraniční dluh o 193,3 miliardy korun, až na celých 74,3 procent hrubého domácího produktu, a ve srovnání se stejným obdobím roku předešlého stoupl dokonce o 350,4 miliardy korun. A to nejsou žádná z palce vycucaná čísla, to jsou oficiální data České národní banky.
Přes tři čtvrtiny připadly na soukromý sektor, zbytek byl dluh veřejného sektoru. A zatímco nám mohou být soukromníci relativně lhostejní, je to se sektorem státním jiná. Protože dluhy vlády a dalších veřejných institucí a firem budeme platit my všichni. A za to, co nám tím vláda způsobila, by se měli politici vážně hodně stydět.
