Bez ohledu na to, kolik si našinec vydělává nebo ke kolika penězům přichází nějakým jiným způsobem, je skutečností, že chce mít obvykle ještě víc. Že mu jeho peníze, jakkoliv třeba i velké, nejednou nepřipadají dostačující a on se tak v myšlenkách zaobírá tím, jak by své jmění ještě rozhojnil. A na podobných úvahách vlastně není nic nerozumného, ba mohou být i prospěšnými, protože motivace k větším ziskům může vést i k tomu, že se pohne jak dotyčný člověk, tak i celá společnost, vpřed.
Ovšem záleží nejen na touze mít víc, ale i na tom, jak se konkrétní lidé rozhodnou taková přání realizovat.
Když se člověk rozhodne, že bude víc nebo lépe nebo v ideálním případě i víc, i lépe pracovat, určitě jde o chvályhodný názor. Protože je práce matkou pokroku, a jakkoliv je tato fráze docela dost zdiskreditována minulým režimem, kdy se tato hlásala, ale vesměs nedodržovala, má stoprocentní platnost. Protože bez práce nejsou ony pověstné koláče, bez práce nevznikají hodnoty, na nichž lze stavět.
Ovšem ani zdaleka ne všichni sdílejí právě zmíněný názor. Pro mnohé dokonce platí, že i když by chtěli víc, nepovažují práci za vhodný prostředek dosažení tohoto cíle. Práce jim není po chuti, práce jim nevoní, ruce jim jdou dozadu… Znáte to.
A tak jsou tu i ti, kdo spoléhají na to, že peníze vyhrají v nějaké loterii. Avšak byť naděje umírá jak známo jako poslední, naprostá většina těch, kdo takto smýšlejí, umírá v chudobě dříve, než se vytoužené výhry dočká. A lze-li na takových lidech něco ocenit, pak snad jedině to, že toto jejich smýšlení škodí pouze jim osobně, a nikoliv nezúčastněným lidem.
A máme mezi sebou pochopitelně i nemálo těch, kdo by chtěli zbohatnout na úkor jiných. Někdy trestnou činností, někdy třeba parazitováním na pracující části společnosti. A ti, kdo se snaží jenom urvat, co se urvat dá, si od normální společnosti nezaslouží uznání. Ti zasluhují leda tak opovržení.
