Když někdo ví nebo aspoň oprávněně předpokládá, že ví, které akcie budou v jím zvoleném časovém horizontu dostatečně výnosné, investuje přímo do nich. A může si tím pádem přijít na slušné peníze. Jenže většina z nás potřebné zákulisní informace nemá a ví nanejvýš to, co se říká a co se nemusí třeba ani v nejmenším zakládat na pravdě. A spoléhat se na nejisté informace nemusí být ani trochu rozumné.
A proto ti, kdo akciím nerozumí, volí často namísto nich investování do různých fondů. Protože takové fondy jsou tu právě pro takové lidi. Ty totiž shromažďují peníze od většího počtu drobných investorů a vkládají je do různých produktů finančního trhu, čímž rozkládají riziko a dávají větší naději na dosahování zisku nebo aspoň minimalizaci ztrát.
A tak si lidé u nás často vybírají právě z fondů a investují do nich. Protože je poměrně vzácným úkazem, že by některý z takových fondů zkrachoval, a je tedy nejednou lepší vložit peníze i za cenu určitého rizika sem, než je nechat někde jinde znehodnocovat inflací. A naši lidé už dnes mají v různých fondech celkem bezmála jeden bilion korun.
A jak by se sem měly peníze investovat? Jak by si měli lidé svůj fond z těch 780, které u nás aktuálně působí, vybírat?
Člověk by měl hlavně vědět, jaké jsou jeho záměry. Na jak dlouho chce investovat, kolik by si tím chtěl vydělat, nakolik se chce na správě svých peněz ve fondu podílet a jaká rizika je ještě ochoten akceptovat. Pak by si tento měl vybrat fond, který má jasně formulovanou a akceptovatelnou strategii, a od věci rozhodně není ani otázka toho, zda správce takového fondu do tohoto i sám vložil své peníze. Protože správce, který do něčeho takového i sám investuje, pochopitelně nechce prodělat a je tím pádem důvěryhodnější.
Když si pak člověk svůj fond vybere a investuje do něj, získá podílové listy. Ty ho sice neopravňují k ovlivňování chodu takového fondu, ale zaručují náležitý podíl na zisku. A čím více fond vydělá, tím lépe na tom investoři jsou.