Pokud někomu z řad nás obyčejných lidí dojdou peníze a tento je nevyhnutelně potřebuje rychleji, než si sám vydělá další, není nejednou jiné východisko, než si je od někoho půjčit. Ovšem když někdo takový kohokoliv požádá o půjčku, musí počítat s tím, že to nebude snadná záležitost. Na prosté lidi zkrátka od nepaměti platí přísnost, a než se někdo takový dočká půjčky, musí kdeco prokázat, kdečím se zaručit a leccos také vytrpět. Protože mu nikdo nepůjčí dříve, než se ujistí o schopnosti dotyčného splácet.
Zatímco jak je tomu v případě, že se na nulu nebo dokonce do mínusu dostane stát? Když nastane potřeba půjčit si na straně státu, je tomu najednou překvapivě úplně jinak. Takový stát nemusí nezbytně pokorně obcházet banky nebo dokonce ze zoufalství kontaktovat nebankovní společnosti, nemusí nikomu prokazovat, jaké byly jeho příjmy za uplynulá období a jak s těmito hospodařil… Stát prostě nemusí skoro nic. Klidně mu stačí jenom natisknout své dluhopisy a rozprodat je. A protože všeobecně panuje názor, že stát jen tak nezkrachuje a peníze na splacení nějak sežene, nejednou se lidé dokonce předhánějí, jen aby mu mohli svěřit své volné finanční prostředky.
Ovšem je stát skutečně lepší než obyčejný člověk? Vlastně paradoxně není. Je coby zájemce o půjčení si dokonce horší než nějaká ta fyzická osoba. Protože půjčí-li si člověk, ví se přesně, kdo je dlužníkem a kdo má povinnost splácet. Zatímco kdo ví, kdo bude v čele státu, až dojde na splácení nadělaných dluhů.
Ale přesto se státu půjčuje ochotněji. Protože má moc, má svůj vliv na své občany, ze kterých může v podobě různých odvodů peníze vyždímat. A tak mu půjčují i ti, kdo by fyzickým osobám nikdy nepůjčili. Protože se jim peníze vrátí z jejich vlastních daní nebo z daní lidí, kteří jsou nejednou nehodni půjčky. Protože nemají žádoucí příjmy, což je ale státu lhostejné.
