Obvykle patřím k lidem, kteří na sobě pomalu takříkajíc nechají dříví štípat. A když se objeví něco, co mi zrovna neimponuje, vesměs se s tím dokážu bez větších problémů vyrovnat. Možná i proto, že se nemám vůbec špatně, a proto se mi proplouvá životem daleko snáze než jiným lidem, těm, na které se problémy třeba i doslova hrnou. Ale to, co se dnes děje v našem obchodě, mě přece jenom nadzvedává ze židle. A ne proto, že bych hned toužil rozběhnout se někam, abych si tam něco koupil.
Právě naopak. Když se dnes v nějakém obchodě ocitnu, vesměs riskuji, že mi vypadnou oči z důlků. A byť by to bylo možná i lepší, protože bych bez nich neviděl na cenovky, nebylo by to ideální řešení, protože bych současně neviděl ani nějaké peníze, a navíc by se tím stejně nic nevyřešilo.
Ceny v našich obchodech mě prostě nenechávají chladným. A to ne proto, že bych si snad něco zásadnějšího nemohl dovolit pořídit, nemaje na to peníze. Peníze mám. Jenže utrácet se mi je za něco pořád citelně dražšího právě nechce. Zejména když ceny rostou tak, jak rostou.
Jenže mi zkrátka nic jiného nezbývá. Stejně jako nic nezbývá ostatním lidem. Protože jsme tu na jedné lodi, jak se říká. A musíme doufat, že tato jde ke dnu pouze dočasně. Protože bych mnohým z vás nepřál vědět, kolik už mi ta dnešní neslavně slavná inflace ukousla z mých úspor. Kdybych to srovnal s mým prvním platem, za který jsem kdysi pracoval, zmizelo vlivem inflace v pouhém posledním roce z mých úspor v nenávratnu to, na co bych tehdy vydělával dvacet let. Nelžu!
A co mi na tom vadí? Samozřejmě to, že si už nekoupím tolik, na co jsem měl nárok dříve. Ale nejen to. Štve mě i jiná záležitost. A to ta, že politici předchozích posledních dvou vlád, kteří se o tuto inflaci zásadní měrou zasloužili svou populistickou politikou, dnes masírují veřejné mínění tím, jak je dnešní vláda hrozná, když to dopustí. A dokonce tvrdí, že by nám bylo pod jejich nadvládou bylo líp. A najde se nemálo bláznů, kteří jim to věří a kteří je – obávám se – budou zase volit. Což je předzvěstí katastrofy.
