S těmi našimi rostoucími cenami už to přestává být legrace. Tyto rostou dokonce nejrychleji za posledních třináct let, a zatímco byly v říjnu ceny v meziročním srovnání o 5,8 procenta vyšší, bylo to v listopadu už šest procent. A to jsme u nás zažili naposledy v říjnu 2008.
Zdražila u nás především auta, s čímž bychom se snad ještě dokázali smířit, protože těch u nás máme i tak dost a dost a v mnoha případech se dají bez problémů nahradit nějakou tou veřejnou dopravou, pokud není člověk líný, ovšem citelně podražily i pohonné hmoty a oleje, jež už nikdo ignorovat nemůže, protože ty už se zprostředkovaně podepisují i na cenách všeho, co se musí dopravovat nebo vyrábět s pomocí dopravních prostředků či strojů. Podražilo ale i bydlení, i výrobky a různé služby pro běžnou údržbu a opravy bytů, vodné, stočné a vytápění tuhými palivy. Zdražily tabákové výrobky, oblečení, obuv, stravování a ubytování, připlatili jsme si jen tak namátkou za zeleninu, ovoce, máslo, sýry, tvaroh nebo drůbeží maso.
A polepšili jsme si, a to pouze dočasně, jen na energiích, to ovšem jenom proto, že nám byly v listopadu prominuty daně z přidané hodnoty u elektřiny a zemního plynu.
Inflace tak překročila dramaticky odhady České národní banky a panují dokonce obavy, že se na počátku roku 2022 dostane na osm až více než deset procent. A polepšit bychom si v tomto ohledu měli prý snad až někdy na přelomu prvního a druhého čtvrtletí roku 2022.
Růst cen tak trvá už nejeden měsíc a zatím jenom zrychluje. Za zboží platíme v meziročním srovnání o pět a za služby o sedm a půl procenta víc. A není proti tomu obrany, protože tu levnější alternativy jednoduše nejsou a jen tak ani nebudou.
Prostě se musíme rozloučit s takovým životem, na jaký jsme byli v poslední době zvyklí. Musíme se rozloučit se stále vyšší životní úrovní. Dokud…
Dokud nezaplatíme to, co jsme si užívali nezaslouženě. Protože jestli tvrdíte, že jsme si mohli žít tak, jak jsme si žili, za situace, kdy se tu během pandemie pokazilo snad vše, co se pokazit dalo, jste hluší a slepí.
