Když se v minulosti cestovalo do zahraničí, bylo pro nás naprosto běžné, že jsme si tam s sebou brali hotovost. Vyměnili jsme si příslušné peníze v množství, jež jsme tam předpokládali utratit, a pak jsme s těmito obvykle nějak vyšli a případný zbytek si uložili doma nebo ho vyměnili ve směnárně zpět na naše koruny. Bylo prostě normální, že se braly na cestu peníze, a tak jsme si tyto měnili, a to někdy oficiálně a za totalitního režimu nejednou i pokoutně, a pak jsme tyto vozili v peněžence, případně za dob minula i v důmyslných skrýších, aby nám na to při hraniční kontrole nepřišli.
Ale to už je stále více minulost. Dnes už prý našinci preferují spíše používání platebních karet. A to proto, že tyto nabízejí nejednu výhodu.
Co mezi takové výhody patří? Pochopitelně především bezpečnost. Zatímco jsou ztracené či ukradené peníze obvykle nenávratně pryč a člověku mohou zbýt jenom oči pro pláč, v případě ztráty či odcizení karty se nic až tak strašného neděje. Karta se prostě zablokuje a pak se zažádá o novou, a to neznamená ani zdaleka tak velkou ztrátu.
Pak je tu výhoda pochopitelně i v tom, že člověku nemusí cizí peníze ani chybět, ani přebývat. Nemusí se jich měnit moc ani málo a nemusí se pochopitelně brát ohled ani na směnný kurs, ani na poplatky za směnu, jež se mohou lišit a třeba i zbytečně prodražit.
A pochopitelně je tu předností i to, že se dá k takové kartě sjednat třeba i cestovní pojištění.
Ovšem jsou tu pochopitelně i nevýhody. Třeba ta, že se platby kartou mohou prodražit, a je tak třeba se v předstihu zajímat o to, jaké jsou v dané lokalitě poplatky za prováděné transakce. Anebo ta, že se stále ještě nepřijímají karty všude. Na rozdíl od hotovosti, jíž se obvykle nikde neopovrhne.
A tak je nejlepší mít na cesty obojí. I nějakou cizí hotovost, i platební kartu. Protože jeden nikdy neví, do jaké situace se zejména v exotických zemích může dostat. A platit se musí.
