Jak je i u nás každému dobře známo, měly i evropské státy v minulosti celou řadu rozdílných měn. Když chtěl našinec vycestovat do nejbližšího sousedství, potřeboval tu německé marky, tu rakouské šilinky, tu polské zloté a tu slovenské koruny, respektive před rozpadem Československa sovětské rubly či ukrajinské hřivny. A pokud vyrážel někdo z nás dále, musel si pořizovat i měny další, jen tak namátkou třeba francouzské či švýcarské franky, dánské koruny, italské liry, řecké drachmy…
Prostě tu byla celá řada nejrůznějších měn. Co stát, to jeho finanční prostředky. Což už se ale, jak dobře víme, stalo minulostí. I když ani dnes ještě určitá různorodost v této záležitosti nezmizela, je už nejedna z výše uvedených i neuvedených měn reliktem minulosti. Protože mnohé z evropských zemí přešly ze své vlastní měny na euro.
Mělo to a dodnes má celou řadu výhod, ovšem pochopitelně i nevýhod. A pokud se někde tato nadnárodní měna přijímala, neobešlo se to bez diskusí a úvah o tom, zda je tato akceptovatelná nebo ne. Protože není růže bez trní, jak praví lidová moudrost.
Ti, kdo byli a jsou pro přijetí eura, pochopitelně argumentovali a argumentují tím, že tato jednotná měna umožňuje snadnou cenovou porovnatelnost jednotlivých zemí, v nichž se tato používá, že se díky eurům snáze a levněji cestuje, že to (zejména v zahraničním obchodě) snižuje transakční náklady a zjednodušuje a zrychluje přeshraniční transakce, chrání před kurzovými výkyvy jednotlivých měn a tlačí na rozpočtovou kázeň.
A ti, kdo byli a jsou proti přijetí eura, tradičně zmiňovali a zmiňují ztrátu samostatné měnové politiky státu, nemožnost jednotlivých států ovlivňovat směnný kurz a úrokové sazby v zájmu státní politiky, případně připomínali a připomínají, že přijetí eura přináší dočasné zdražování a společné ručení za dluhy jiných členů eurozóny.
A tak některé země k euru přistoupily a přijaly ho, a jiné ne. A jako všude toho i zde někdo lituje, zatímco jiného to těší.
