I když to zní na první pohled nelogicky, je tomu tak. Existují ve světě lidé, kterým stačí ke spokojenému životu i poměrně malé finanční částky, a jsou ti, kdo nedošli uspokojení ani s kufry plnými bankovek. Jak je to možné? Docela jednoduše. Různí lidé z různých národů prostě používají různé měny, a takové měny nejsou jedna jako druhá. Zatímco některá je pevnější a dá se za její jednotku nakoupit dost, u jiné je tomu daleko hůře.
Jenom tak namátkou:
- Brit má se svou jednou librou možnost koupit si řádově třicetkrát víc než Čech s rovněž jednou, ovšem korunou.
- Ind si také s jednou, ovšem rupií, koupí stokrát méně než onen Brit.
- Japonec si také s jedním, ovšem jenem, koupí řádově stopadesátkrát méně ve srovnání s tím Britem.
- A obyvatel Zimbabwe by si za svůj dnešní dolar koupil dokonce pětsetkrát méně. A to si ještě může pochvalovat, protože když v této zemi zrušili měnu předchozí, nemohli si dopřát žádný extra nákup ani majitelé stobilionových bankovek, tedy těch, na nichž stálo číslo 100000000000000 dolarů.
A tak je naprostou samozřejmostí, že se příjmy lidí v různých zemích mohou i diametrálně odlišovat jeden od druhého, a to aniž by to mělo vliv na jejich kupní sílu. Za některé peníze se nakoupí zkrátka víc a za jiné míň.
Za socialismu a v letech po jeho pádu nás toto nenechávalo, jak známo, vesměs klidnými. Záviděli jsme těm, za jejichž peníze se toho dalo koupit víc. Ovšem to už je do značné míry minulostí, dnes už tento nepoměr zajímá v našich řadách vesměs jen cestovatele, kteří si peníze směňují. Protože pro náš praktický život právě toto moc smysl nemá.
Nás by mělo daleko více zajímat to, co si můžeme pořídit za své příjmy. A to by nás mělo znervózňovat. Protože si toho za naše výplaty můžeme koupit čím dál míň. A to je pro nás daleko zásadnější než třeba to, že u nás stál kdysi americký dolar přes čtyřicet korun, zatímco dnes je pro nás k mání skoro za polovinu. Čímž jsme si nepomohli.
