Jak už se stalo dobrou tradicí, nežijeme vždy jenom sami pro sebe, nejsme naprosto sobečtí. Občas nás přepadá chuť udělat nějaký ten dobrý skutek a pak podle okolností přispíváme na to či ono. Prostě si najdeme možnost, jak něco podpořit nebo někoho obdarovat, a učiníme tak. Přičemž jsou někteří z nás logicky štědřejší, zatímco jiní se nepředají.
Avšak právě naše současnost tomuto počínání zrovna příliš nenahrává, ba je v ohledu dárcovství spíše na škodu. Protože kde nic není, tam ani smrt nebere, a kde by tedy brali na sponzorování něčeho ti, kdo jsou sami ve finanční nouzi, že?
A tak dávají našinci v dnešní době na dobročinnost méně peněz než dříve, což se negativně projevuje na nejedné neziskové organizaci. Byť už se poněkud pozapomnělo to, jak byly neziskovky hozeny do jednoho pytle, když se některé z nich angažovaly v tak nepopulárních záležitostech, jako byla pomoc migrantům, i když si zase získaly poněkud více důvěry lidí, dostaly tyto v průběhu uplynulého roku od dárců často méně než dříve. Přes polovinu z nich postihl takový pokles, dvěma z pěti byly rušeny přislíbené dárcovské podpory, a tím jediným, čemu se v oblasti dárcovství peněz ve srovnání s předchozími lety daří víc, jsou dárcovské zprávy.
Pokud našinci hodlají někomu touto formou pomáhat, pak zejména nemocným a postiženým lidem, lidem v náročné životní situaci a obětem různých pohrom, a preferovanou formou pomoci je ta finanční.
Což ale nekoresponduje s tím, že si loni na rozdíl od finančních typů pomoci polepšily potravinové banky, jež vybraly stovky tun jídla a hygienických potřeb.
Prostě jsme si zvykli pomáhat potřebným, byť jenom z řad našinců. V pomoci ‚cizím‘ jsme totálně propadli. A že se loni nedařilo, to je přece pochopitelné. Vlivem různých omezení a zákazů je pomalu s podivem, že našinci dokázali darovat aspoň to, co darovali. Když tu máme už tolik lidí, kteří jsou přičiněním vlády sami třeba až úplně na dně.
