Kdykoliv lidem zbývají nějaké peníze, měli by s nimi tito náležitě naložit. Peníze by se neměly ani bezhlavě utrácet, ani povalovat někde doma nebo na nevýhodných účtech, nemělo by se s nimi a jejich hodnotou hazardovat.
A protože hotovost ztrácí vlivem inflace svoji hodnotu, měli bychom se starat, abychom tomuto nedostatku co nejúspěšněji čelili. Měli bychom. Ale skutečnost je prý docela jiná. A to ne proto, že bychom si chtěli vědomě škodit, ale proto, že to s penězi jednoduše zase až tak dobře neumíme. A je-li pro nás Čechy něco typické, pak to, že prý se nevyznáme v investicích, v investičních produktech, které jsou dnes prakticky těmi jedinými finančními produkty, jež dokážou teoreticky porazit inflaci a přinést třeba i zisk.
Když se prý našinců zeptáme na investiční produkty, nedokáže šestina z nás dokonce ani uvést nějaký ten investiční produkt a stručně charakterizovat, oč u něj jde. A pokud už pak něco chápeme a využíváme, je to nejčastěji spořicí účet, stavební spoření či penzijní připojištění.
A pokud se máme bavit o tom, kdo rozumí takovým investicím více a kdo méně, vedou prý muži nad ženami. Muži si více věří, co se zhodnocování finančních prostředků týká. Ale jak už zaznělo, jsou tito ‚jednookými králi mezi slepými‘.
Investovat se ale má, jsme k tomu co chvíli ze všech stran vybízeni. Což nás dovedlo do situace, kdy mají našinci v podílových fondech uloženo asi půl bilionu korun, ačkoliv zpravidla ani netuší, jak tyto jejich fondy fungují.
A tak máme k dispozici třeba zmíněné spořicí účty, podílové fondy, stavební spoření či penzijní připojištění, ale třeba i možnost investic do komodit a kryptoměn, můžeme vsadit na sběratelské investice a podobně, ale vesměs tomu nerozumíme a nevyužíváme to tak, jak bychom měli. A pak na to doplácíme tím, že máme-li nějaké ty úspory, necháváme inflaci, aby nám je ničila.
