Leckdo z nás pamatuje doby minula, kdy jsme se o tom s povinným nadšením učili ve školách, a dosud jsou mezi námi i ti, kdo onu dobu zažili osobně, byť těch už ubývá. V osmačtyřicátém roce jsme tu měli onen neslavně slavný ‚vítězný únor‘, v němž se naše země počala měnit z demokracie v to, na co nemůžeme být v naprosté většině ohledů pyšní.
Co v té době započalo? Například to byl začátek doby, kdy podnikatelům definitivně začala zvonit hrana, kdy tito přišli o své živnosti a nejednou ještě po dlouhá léta a leckdy i po celý život i s rodinami a dalšími blízkými osobami nesli stigma, jež jim nedalo možnost aspoň relativně normálně žít. Soukromníci tehdy doplatili na to, čím byli, a o tom, jak neblahý vliv tehdejší změny a jejich pozdější pokračování měly na ekonomiku naší země, už ani nemluvě.
Doplatili jsme na ‚vítězný únor‘ a důsledky jsme si nesli po dlouhou řadu let a zcela jsme se jich vlastně nezbavili dodnes.
A co lze sledovat dnes? Zase tu máme únor. A zase se z vůle mocných zavřela nejedna soukromá firma a nejeden z podnikatelů skončil v zoufalé a třeba i naprosto bezvýchodné situaci. A byť o tom nerozhodli soudruzi, bylo o tom rozhodnuto vládou vlastně jenom díky tomu, že to naši současní soudruzi podpořili. Mnozí podnikatelé jsou v háji, a ekonomika spěje jako v polovině minulého století tamtéž. Už zase se hlásá, že bychom měli v případě, že máme čím, pomáhat těm, kdo jsou ‚potřební‘, zase se i aspoň trochu bohatým bere a chudým dává. Zase se omezují práva lidí a jejich svobody, zase vesměs nemáme ani tušení, zda, kdy a jak to skončí. Zavírají se hranice, prověrky byly nahrazeny testy. A jenom ještě nemáme v ulicích Lidové milice, a ještě se nehlásá, že pan prezident všechny neblahé návrhy přijal.
Zase tu máme únor. A doufejme, že to s námi tentokrát dopadne lépe než po ‚vítězném únoru‘. Že na to nedoplatíme zase desítkami let nesvobody a omezených práv.
