Pokud bychom se našinců zeptali, zda znají debetní karty, možná by v první chvíli trochu zaváhali nad tím slovem debetní. Ale určitě by bylo jen velice málo těch, kdo by se domnívali, že jde o karty sloužící ke hře. Což by byla mýlka.
Debetní karty jsou totiž platební karty, jež se od svých kreditních ‚kolegyň‘ liší v tom, že jsou spojeny s účtem, který má jejich majitel založený. Tyto karty pak slouží primárně k tomu, aby se jimi bezhotovostně platilo, aby se s jejich pomocí vyzvedávaly peníze v bankomatech nebo na jiných k tomu příslušných místech, aby se jimi prováděly platby na internetu a podobně.
Nevýhodou takovýchto karet je na rozdíl od těch kreditních právě to, že lze provádět pouze takové transakce, na něž stačí prostředky, jež jsou na zmíněném účtu uložené (pokud tedy není sjednána i těmto kartám původně nenáležející možnost přečerpání, tedy kontokorentu). Po provedení takové transakce pak dochází někdy okamžitě a někdy v průběhu maximálně několika málo dní k zaúčtování takové operace.
Člověk tak na účet nějakým způsobem vloží své vlastní peníze, jež následně pomocí této karty využívá. A pokud se dostane do mínusu a využije kontokorentu, jsou mu obvykle účtovány větší úroky, než jsou běžné u karet kreditních.
Díky debetním kartám tak s sebou lidé nemusí nosit velkou hotovost, a přesto mají peníze vždy po ruce, a to až do výše nastaveného limitu. A protože jde o vlastní peníze dotyčného člověka, jež na účtu jsou, neplatí se za jejich používání žádné úroky. Ba podle konkrétních podmínek jsou na účtu ležící peníze i úročeny.
Aby bylo možno tuto kartu plně využívat, je třeba zpravidla znát PIN, číslo, jímž se transakce prováděné touto kartou potvrzují. Toto se však obvykle nevyžaduje u bezhotovostních plateb do výše 500 korun.
Jde tedy o dobrého služebníka, který má co nabídnout. Ale jen tehdy, když má člověk peníze, jež by s pomocí těchto karet používal.
